Znáte to. Zapnete počítač, vyřídíte v rychlosti maily a ve chvilce volného času otevřete FB. A začne se to na vás valit. Dokonalé fotky dokonalých životů vašich (na oko) dokonalých virtuálních přátel. Asi každý se prezentuje lepší, než je. Ukazuje svůj život barevnější a zábavnější než je. Já taky. Určitě. Člověk zkrátka vybírá to nejlepší na ukázku, stejně jako do rodinného alba lepí jen nejhezčí fotky a ty nepovedené odhazuje do krabice.
Rozhodla jsem se zveřejnit nedokonalou, neostrou a rozmazanou fotografii svého života. Třeba někdo prochází tím stejným a je teprve na začátku. A ten konec se fakt zdá nedohledný. A chci tím také utnout všechny ty dohady a drby a šeptané zaručené zprávy. A kradmé pohledy. Jo, maloměsto, to je ráj…
Takže teď uvedu svůj na oko dokonalý život na pravou míru. Nechci se v tom znovu moc hrabat, proto zveřejním moje zápisky. Myšlenky z poslední doby takové, jaké jsem si je zaznamenala. Nemáte dokonalé životy jako vaši přátelé z FB? Nevadí. Já taky ne.
11. PROSINCE. Rozbila jsem skleničku. Bílou skleničku na červené víno. Tu skleničku, kterou jsem si ťukala jen s NÍM. Roztříštila se na tisíc malých kousků. Jako můj život. Teď už vím, že se to stane. Vím, že končíme. Neumíme spolu žít. Přinášejí střepy opravdu štěstí?
VÁNOCE. Přípravy jsou v plném proudu. Nějak to na mě doléhá. Až moc si uvědomuju, že jsou to „poslední“ Vánoce. Pro mne, pro něj, pro nás. A hlavně pro holky. Naposledy, kdy budeme takhle pohromadě. Před třemi lety jsem byla v naprosto stejné situaci (a nebylo to zdaleka poprvé). Lišila se jen v tom, že tenkrát jsem to nechtěla vzdát. Pořád mi běželo v hlavě, že A. nejsou ještě ani dva roky a že si nebude ani pamatovat, že s námi někdy její tatínek žil. Bojovala jsem, jak se dalo. Chodili jsme do manželské poradny. Pomohlo to. Na chvíli. Lidi nepředěláš a jednou, dvakrát, mnohokrát zrazená důvěra se už špatně buduje zpět. Rozdíl mezi tehdy a teď je ten, že teď jsem se rozhodla to vzdát. Boj s větrnými mlýny je únavný. A já už bojuju moc dlouho.
LEDEN. Ta první myšlenka najednou nabrala strašnou rychlost. ON najednou na vše spěchá, přestože ještě před měsícem tvrdil, že chce vše zachránit. Najmul si právníka, který si mě pozval na podpis papírů. Mám to jako dárek k 16. výročí seznámení. Obrečela jsem to v práci na záchodě. Od té chvíle se mi neustále klepou ruce. Když na mně jde pláč, pomáhá mi skákat. Prostě skákat a všechno to ze sebe setřást. Začínám magořit.
ÚNOR. Skákání už nepomáhá. Oči mám zalité slzami snad neustále. Jsem totálně rozhozená a rozbrečí mě kdeco. Naštěstí je období nachlazení a rým = dá se to na něco svést. A jako na potvoru zrovna teď chce někdo udělat svatební oznámení. Tak těžce jsem ještě nikdy netvořila…
NEJHORŠÍ DEN MÉHO ŽIVOTA. Dneska jsme to řekli holkám. Já jsem mluvila, on mlčel. Zbořila jsem jejich svět. Všechno, co dosud znaly, všechny jistoty. Vnímám, že si myslí, že za to můžu já. To je snad vůbec nejtěžší chvíle a zkouška vůle. Jsem zlomená a vím, že kdyby kývl, že bych kvůli nim ustoupila a trpěla další roky. Holky budou u mne. Společně budeme stavět svět nový. Lepší. Jen náš.
Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto a do dlaní tu vodu bral a prohlížel ji proti světlu a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel tu vodu v prstech bože můj a v prázdném lomu kámen lámal a marně prosil: kamenuj
A prosil ale neuprosil a bál se ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál.
22. ÚNORA. Cestou od soudu, kde mi byly svěřeny děti do péče, na mě dolehlo, že teď jsem na vše sama. Je mi skoro čtyřicet a teprve teď si připadám dospělá. Zavalená starostmi a totální zodpovědností. Už žádné dělení problémů a smutků na půl, už žádné násobení radosti. Jen já. Intenzivní pocit, že už se nikdy pořádně a od srdce nezasměju. Že ten stín kolem nuceného úsměvu už tam bude napořád.
BŘEZEN. Všichni mi říkají, ať mu nic nedám zadarmo. Ať si toho co nejvíc nechám. Ať ho sedřu z kůže. Je mi to jedno. Nechci nic. Jediné, o co jsem stála, byl ON a náš vztah. Nechci nábytek a nechci žádné věci. Nechci peníze. Jen ať už to všechno skončí. Ruce už se mi klepou jenom občas, většinou když se „něco“ dalšího dozvídám.
„KAMARÁDI“. Vy všichni, kdo máte najednou potřebu za mnou chodit a říkat mi, co všechno víte o tom, co ON kdy dělal a nedělal – dám vám dobrou radu: NECHTE SI TO PRO SEBE. Nechci to vědět! Teď už ne! Když jste celá léta mlčeli a nic neřekli, mlčte dál. U mne si svoje svědomí neočistíte.
Zas je tu jaro, zatím naznačené, tak trochu trpké jako dým. Rozmýšlím co je k ponechání, a mrtvé listí uklízím.
Tak tomu je a vždycky to tak bylo. A je to zákon. Moc to vím. Je mi jen líto utínaných větví a loňská hnízda neshodím.
DUBEN. Je pryč. Otevřeným oknem jsem zaslechla, jak odjíždí auto s poslední várkou stěhovaných věcí. Brečím v koupelně, zatímco před dětma předstírám, že se sprchuju. Po dlouhé době jdu spát brzy. Jsem unavená. Nejradši bych prospala celé dny a noci a už nikdy nevylezla z postele. Je mi smutno.
KVĚTEN. Zvětšuje se okruh lidí, kteří už „to“ vědí. Té chvíle jsem se bála nejvíc. Jakoby to do chvíle, než se to rozkřikne, nebylo skutečné a poté se to stane neodvolatelným. Ale tím je to už dávno. Překvapivě je mi ale líp. Jsem neuvěřitelně unavená, ale začínám si zvykat na své nové já. Přišel dopis od soudu a 2. června to všechno skončí.
TANEC. Znám několik tanečnic, které v těžkých obdobích svého života s tancem skončily. Jak je teď chápu! Nevím, kde se ve mně vzalo tolik vůle v tom pokračovat. Nechtělo se mi. Vůbec se mi nechtělo. Chtěla jsem škrtnout všechno, co bylo součástí mé „vdané“ identity. Ale překonala jsem to, a i když jsem stresem nabrala hromadu kil, tak jsem došla až do chvíle, kdy jsem si zase oblékla kostým a vylezla na pódium (charitativní hafla za to přece stojí). Snad už to zase půjde lehce…
ZMĚNY. Rozhodla jsem se nejen přežít, ale začít zase doopravdy žít! Začít zase zjišťovat, co všechno mám ráda, co možná umím a co chci dělat. Můžu se zase bavit! Ruku v ruce s tím jde čistka mého okolí. V rámci zachování zdravého rozumu a volného dýchání opouštím lidi, kteří mě permanentně vysávají. Není to lehké. Ale musím. Mám v hlavě spoustu nápadů, na které tu ušetřenou energii nutně potřebuju.
24. KVĚTNA. Když se rozvádíte, je to taková malá smrt. Něco nebo někdo ve vás umře. Manželka. A milovaná žena. A zatímco při skutečném úmrtí vás lidi nechávají truchlit, při rozvodu se snaží vše zlehčovat. Nechte nás, rozvádějící se truchlit za náš vztah... Navzdory všem doporučením a radám jsem mu vrátila snubní prstýnek. Symbolicky dnes, v den výročí naší svatby. Je to možná blbost, ale zase je ten kámen o trochu lehčí…
2. ČERVNA. Předevčírem přišel dopis od soudu. Pan soudce je nemocen, proto se naše stání odročuje NA NEURČITO. Upnula jsem se na tohle datum s tím, že už to bude za mnou. Že tím to všechno končí. Konečně. A teď? …a pak mi napsala Verča, že už JE to za mnou. Že je to, jako bych už složila státnice a teď už jenom čekám na ten diplom. A má pravdu. Opravdu jsem to už zase já. Rozhodla jsem se ale, že mojí identitou nebude to, že jsem rozvedená.
JÁ JSEM ZASE SVOBODNÁ.
P.S.: Trvalo to půl roku. Půl roku dlouhá noční můra. Ještě to není pryč. Ještě poznám, zač je toho loket – např. po finanční stránce, nebo z praktického hlediska (co si budeme nalhávat – když mám barák, chlap se v něm šikne), taky sebevědomí se blíží bodu mrazu, ale jinak musím říct, že je to zatím relativně dobrý…
PPS: A ještě jedna věc – léta jsem neměla celý volný víkend. A teď najednou mám každých 14 dní víkend jen pro sebe. Celý víkend!!! Neuvěřitelné… Tím chci říct, že už zase funguju – sice hooodně lowcost, ale mám kolo a koloběžku (rekreačně, prosím - nejsem polykač kilometrů!!!) a kolečkové brusle a normální brusle a spacák a karimatku a krosnu a pohory a zdravé nohy a chuť něco podniknout. Čundr, ale i kino, malý fesťák apod. Jsem pro každou srandu – hlaste se, kdo mě chcete s sebou ;-)
PPPS: Vy všichni, kdo jste mě ten půlrok drželi – díky vám!!! Ještě společně oslavíme, že jsem přežila a tak trochu se znovu narodila :-)
A na závěr ještě odkaz na článek, který mi po měsících sebeobviňování a hrabání se v minulosti a dalších věcech, které rozvádějící se dělají, moc pomohl: https://www.firstclass.cz/2017/03/zmena-odchazim-promin-aneb-jak-ustat-zradu-druheho-v-5-krocich/