Stalo se to, co žádná tanečnice nikdy nepochopí. Ve chvíli, kdy něco takového vyjde najevo, mi chodí zprávy s dobře míněnými radami. A prosbami. A výhrůžkami. Stalo se to zatím (naštěstí nebo neštěstí) jen jednou. Byla to smršť nechápavých dotazů a přemlouvání, jestli si to nechci ještě rozmyslet. Případně jestli jsem se úplně nezbláznila. A teď je to tu tedy podruhé. Podruhé jsem prodala ATS sukni NE-tanečnici.
Ano, tu velkou. Tu širokou. Tu, se kterou se dá tančit. Tu, kterou můžu zamotat dvakrát kolem sebe a ještě mi zbyde.Tu, která má spodní volán dlouhý 25 yardů. Přesně tu. A stejně jako poprvé – i teď je to sukně, která se všeobecně líbila ze všech ušitých sukní nejvíc. Tanečnice nechápou, jak jsem se mohla dopustit takové zrady. Takové donebevolající nespravedlnosti! Vždyť netanečnice–civil–mudla vůbec nemůže ocenit a docenit vše, co taková sukně s sebou přináší.
„Copak si nemůžou koupit nějakou normální?!?“
„To je v podstatě krádež!!!“
Ale jen si to představte… Je brzké jaro. Slunce konečně začíná mít sílu a paprsky se opírá do prochladlých chodníků a zdí městských domů. V jejich stínu se ještě pořád choulíme do svetrů a bund. Chorobní zmrzlíci dokonce odmítají opustit teplo šál a dál si je omotávají kolem krku, pusy, tváří a - ráno, když spěchají do školy a do práce a na sotva zelené trávě se ještě třpytí přízemní mrazíky – dokonce i kolem hlavy. Ale když se ocitneme mimo stín, je teplo. Opravdové teplo. Vzduch začíná vonět dálkami, ptáci nás probouzejí svým zpěvem a všichni se začínají těšit… …na léto… Městské a zámecké kašny se probouzejí k životu, stejně jako i kolemjdoucí, které v zimě tak nějak ignorujeme, koukajíce při chůzi do země v urputné snaze neuklouznout po námraze. Jako by to k něčemu bylo… Někdo si zkouší sednout na lavičku, aby zjistil, že je pořád ještě promrzlá. Někdo vytáhne z garáže–sklepa–kůlny kolo, aby zjistil, že ty rukavice si opravdu ještě dnes měl vzít. A někdo (rozuměj: žena) dychtivě sáhne po sukni (a punčocháčích), protože to už není jen příslib. To už je doopravdy.
A pak přijde léto. Je vedro k zalknutí. Sedačka kola je tak rozpálená, že přemýšlíme, jestli by nebylo lepší jít pěšky. Na lavičce se pomalu roztéká smůla a lidé si raději sednou do stínu na trávník (aby zjistili, že ranní rosa se ještě nestihla odpařit). Slabší jedinci s láskou vzpomínají, jak v zimě klouzali cestou do práce a chytání rovnováhy jim rázem zní jako největší romantika. Vzduch se tetelí horkem a všechno je trochu rozmazané. Zasněné. A „dálky“ už jsou blízko a většina z nás se rozběhne za svými sny, protože kdy jindy by se už měly splnit, když ne v létě. Někdo jede daleko a někdo třeba jen na louku za domem. Je vedro k zalknutí! A někdo (rozuměj: žena) si vezme sukni, protože do ní může chytit i to málo vzduchu, co se v červenci pohne.
Sukně je ten nejlepší kousek oblečení!
A tak mi není líto, že tyhle (zatím) dvě sukně nezažijí tréninkové drily. Nezažijí ani nervozitu a upocené ruce tanečnic před vystoupením v potemnělém sále. Nebudou popadat dech těsně zavinuté pod zdobeným pásem. Nebudou ani zhluboka dýchat a létat do rytmu hudby. Nebudou zažívat pocit, že se při tanci nemůžou soustředěním a odhodláním ani nadechnout.
Je dost dobře možné, že budou své nové majitelky tak trochu štvát. Budou se motat tam, kde nemají. Rozkvetlá louka zní sice idylicky, ale sukně zachycená za bodláčí už tolik ne. Ta proklatě široká sukně bude všude. Bude zamotaná v nákupní tašce i v davu lidí na zastávce. Bude plná písku při procházce po pláži. A když bude pršet, bude celá ucouraná a špinavá. Je docela možné, že ji někdo při sbíhání schodů do metra zezadu přišlápne. A je docela možné, že to bude přímo majitelka, až se bude snažit nastoupit do přeplněné tramvaje.
Ale nejdůležitější je, že tyhle krásné sukně se nebudou dusit u mne ve skříni a čekat na své tři minuty slávy a obdivu. Budou žít svůj každodenní obyčejný život a z toho mám opravdu radost.